Jizerské ticho

05.06.2014 09:58

Jizerské ticho je jméno výpravné knihy se snímky fotografů, kteří zachycovali Jizerské hory, a jméno je to opravdu případné – když se člověk vyhne cyklisty (a v zimě lyžaři) přecpané magistrále, ocitne se v mlčenlivé krajině, která je obzvlášť pro člověka z města opravdovým balzámem na duši.

O minulém víkendu jsme se po docela dlouhé době vydali na pořádný výlet, během nějž jsme přešli skoro celé hory od polské Szklarské Poręby po Bedřichov, dohromady… no docela dost kilometrů. Ale na tom nesejde, nešlo nám o žádné nadlidské výkony, ale o zážitky, a těch jsme si užili vrchovatě.

První (a vlastně jediný opravdu velký) výstup na Wysoki Kamień nás odměnil krásnými výhledy na polskou i českou část Jizerských hor, velký křemencový lom Stanisław, Krkonoše a v dálce i Ještěd. Kromě toho je tam příhodná chata s občerstvením, my jsme však zatím měli vlastních zásob dost, a tak jsme možnost pohoštění nevyužili.
(Vynahradili jsme si to zanedlouho.)

Zato v opuštěné sklářské osadě Orle nás čekal výtečný oběd – pirožky, bigos, palačinky… Rozhodně můžeme doporučit. Posilněni jsme pokračovali v cestě a po Karlovském mostě přes Jizeru překročili hranici do Čech.

Přes osadu Jizerka (kde jsme nabrali vodu a dali si eskymo, bylo totiž zrovna největší vedro) jsme zamířili na Protrženou přehradu. Té musím věnovat pár slov navíc a specielně dvě fotografie pro srovnání.

Protržená přehrada na Desné byla vždycky jedním z mých nejoblíbenějších míst. Tajemný, lesem zahalený stinný kout, kde vládne mlčení a na člověka padá melancholie. Turisté sem sice chodili, ale v zákoutích a mezi rozvalinami se skupinky rozplynuly a člověk si připadal, že je tu sám.

Jenže pak si Lesy ČR, Povodí Labe a obec Desná řekly, že z krásného místa vyrobí turistický cíl. A že je k tomu potřeba pořádně vše vyčistit, aby nedejbože oko zvídavého turisty něco nepřehlédlo, zapadlý kout zcivilizovat, zpřístupnit pískovou dálnicí a vybavit nezbytným bufetem. A tak se začalo kácet.

Nestojí za to pouštět se do dalekosáhlého mudrování nad tím, proč a jak je tohle možné a kdo co, kde a jak povolil. A je mi vlastně jedno, jestli nakonec vše třeba i bylo naprosto podle předpisů a se souhlasem kdovíkohoho – ztracené kouzlo místa neberou žádné předpisy v potaz a nic ho nenahradí.

V poněkud skleslé náladě jsme proto radši brzo vyrazili dál a mysleli radši na to, co je ještě před námi, a že toho bylo hodně: nejdřív Mariánskohorské boudy, dlouhá liduprázdná cesta na Knejpu a potom rašeliniště na Čihadlech, která nám bohatě vynahradila zmasakrovanou Protrženou přehradu.

Bylo už celkem pozdě večer, nikde ani noha, výletníci a cyklisté už vysedávali doma u televize. Slunce se pomalu blížilo k západu a všude kolem pípali a švitořili ptáci, jinak ani zvuk. I přes únavu jsme si ty chvíle skutečně vychutnávali.

Jak už to tak bývá, nejhorší je vždycky ten poslední kilometr – připadalo nám, že by vydal za pět. Nakonec jsme ale přece jen shodili batohy a rozbili ležení pod přístřeškem v sedle Holubníku, povídali si, uvařili večeři a čaj a najednou nastala tma a zima, ani jsme nevěděli jak.

Nedělní cesta byla o poznání odpočinkovější, alespoň na kilometry rozhodně: nejprve na Holubník, skalnatý výčnělek nad nízkými porosty smrků, ze kterého je do všech stran nádherně vidět na celé Jizerské hory.

Když jsme se pokochali do sytosti, zamířili jsme na nedaleké Ptačí kupy. Sestup dolů po hustě zarostlém svahu mezi balvany nám dal zabrat, a tak jsme se na Hřebínku odměnili tamním vy-ni-ka-jí-cím domácím borůvkovým koláčem s drobenkou.

Před nebezpečnou koncentrací cyklistů v tomhle výletním uzlu jsme utekli na Olivetskou horu
a odtamtud jsme zadem došli k přehradě na Černé Nise.

Vždycky se mi se svou černočernou a ledově studenou zdála tajemná, trochu strašidelná – těch křížků a pomníčků kolem – a i v takovém slunečném dni tomu nebylo jinak. Tady jsme se v duchu rozloučili s „opuštěnými“ horami, protože s blížícím se Bedřichovem začalo turistů, cyklistů, dětí a rodin, psů a kočárků geometrickou řadou zase přibývat.

Únava byla, i nějaké ty spáleniny od sluníčka a puchýře, ale mám zase na co vzpomínat, až na mě začne padat velkoměstský ruch.

Máte taky rádi mlčení hor?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek