Můj první (přeložený) román

22.04.2014 15:58

Ať už se člověk věnuje tvůrčí práci hlavou nebo rukama, ten pocit zná nejspíš každý: před sebou má výsledek svého několikaměsíčního vyčerpávajícího úsilí a tak nějak se nemůže rozhodnout, jestli se má na oslavu opít, prospat týden v kuse nebo to jít vytroubit do rozhlasu. Je TO hotové, ale pořád by se na TOM dalo TAMTO a ONO vylepšit, prsty vás svrbí, ale termín hoří. Na svoje veledílo jste pyšní a zároveň ho už vlastně nemůžete ani cítit. Uspokojení? Kdeže. Úleva. Možná.

Typický průběh: když jde člověk studovat překladatelství (nebo učiní to rozhodnutí stát se překladatelem), většinou sní o tom, jak jednoho sluníčkového dne přeloží knížku, protože to už si můžete říkat Překladatel i v lepší společnosti, natisknout si vizitky a vykročit za zářnými zítřky. Časem zjistí, že i pitomá desetistránková povídka bývá zoufale úmorná práce, ale i tak se vždycky najde pár individuí, které ani to neodradí, smolí si překlady do šuplíku a vnucují se s nimi do časopisů a na fanouškovské webové stránky a píšou dopisy do nakladatelství, na něž nikdo neodpovídá. A pak se na ně jednoho dne usměje štěstí a v přepočtu tak za třicet káčé na hodinu (ach, než se člověk odnaučí být tak zatraceně pomalý!) přelouská nějaký self-help book o tom, jak být šťastný v práci (ani mě to neminulo – v rámci překladatelského semináře jsme spolupracovali na Kariéře pod kontrolou). Ten adrenalin! Ta výzva!

Teď jsem poprvé překládala rozsáhlejší beletrii a musím přiznat, že ačkoli si na (bitevním) poli překladatelství nepřipadám jako žádný zelenáč, byla to pro mě v mnoha ohledech naprosto jiná a nová zkušenost. Následující řádky berte prosím jen jako další z nahlédnutí do překladatelské práce pro „lidi zvenčí“; pokud by vás zajímalo víc teorie, podívejte se do vynikající (byť starší) české publikace Jiřího Levého Umění překladu nebo na práce teoretiků Reissové a Vermeera o tzv. teorii skoposu, která je mi blízká.

První těžká věc byla dostat se z vyježděných kolejí běžné práce, protože můj „denní chléb“, nejrůznější unijní dokumenty, to je samé „ohledně“, „vzhledem k tomu, že“ a „co se týče“, věčné citace, opakování frází, neosobní projev. Pravý opak toho, s čím by chtěl čtenář trávit dlouhé zimní večery pod lampičkou. Přeladit hlavu, zapnout představivost. Listovat knížkami. (Oblíbená úchylka překladatelů: jen tak si číst ve slovníku. To je mi ale zajímavých slov! Věřte nebo ne, dokážeme tím trávit hodiny.)

Další výzvou byli sami hrdinové: musím si je představit do větších podrobností než běžný čtenář, pozorně pátrat po drobných zmínkách a narážkách, abych je dokázala „rekonstruovat“. Z jakého je daná postava prostředí? Jaký má k tomu, s kým hovoří, vztah? Podle toho bude mluvit spisovně nebo nespisovně, vystupovat formálně, autoritativně, rezervovaně nebo třeba vulgárně… Každá věta, kterou vypustí z úst, pro překladatele znamená sto rozhodnutí na různých úrovních, aby hrdina zůstal věrohodný a odpovídal představě, jakou o něm spisovatel chce postupně vytvořit. Totéž platí pro prostředí, kde je potřeba neustále vyvažovat srozumitelnost s autentičností – mám napsat „stál deset stop od něj“ nebo „stál pár kroků od něj“? To, že hrdina studoval na Yale, jezdí v buicku nebo bydlí v činžáku bez výtahu, vypovídá v americkém prostředí i něco o něm samotném, ale nakolik si to český čtenář uvědomí?

Tím se dostávám k výše zmíněné teorii skoposu: v kostce, skopos znamená v řečtině účel, a ačkoli převládá přesvědčení, že na literární překlad lze tuhle teorii aplikovat jen v omezené míře, já osobně ji přesto pokládám za velice užitečnou. Je totiž navýsost užitečné si uvědomit, že onen účel mi může mnohdy usnadnit rozhodování. Proč jezdí hlavní hrdina v buicku? Co tím chtěl spisovatel sdělit? Jaký má tahle informace účel? A jestliže původní prostředky neodpovídají, můžu splnění účelu dosáhnout jinak? Pak samozřejmě přichází ke slovu věčné hledání hranice: co je ještě přípustné a co už ne, od kdy je to už „moje dílo“ a ne autorovo.

A v neposlední řadě, ačkoli to zmiňuji až nakonec, je potřeba neustále myslet na estetickou stránku věci. Určitý obrat může být přesnější, ale znít nevhodně; jiný je napoprvé překvapivý, ale popáté už nudný. Překladový polotovar se nicméně dá (musí!) dobře vypilovat a zdokonalit až nakonec, tamhle vyměnit určité slovo za pěknější a onde prohodit pořádek slov ve větě, aby plynula přirozeněji, zatímco „systémová“ rozhodnutí – jestli si dvě postavy tykají nebo vykají, jestli budu převádět palce na centimetry, jestli budu víc dbát na doslovnost nebo na působení na čtenáře – se posléze mění už jen těžko.

Na velkém rozsahu pak není tak náročná sama skutečnost, že je to tolik práce, při dobrém plánování a se silnou vůlí se dá zvládnout lecjaká „bichle“. Nejhorší je zachovávat stejnou úroveň a zůstat konzistentní; v tom je dnes obrovskou pomůckou možnost prohledávat a procházet texty v elektronické podobě, ale i tak toho člověk musí spoustu udržet v hlavě. Hrdiny budete nakonec znát tak dobře, jako kdyby byli opravdu „vaši“.

S tím vším jsem se prala posledních několik měsíců a o výsledku vám dám samozřejmě vědět, hned jak vyjde. Měla bych však vlastně být upřímná: i to uspokojení se nakonec dostaví. Za nějaký čas. A pokud jste se pro tuhle práci opravdu narodili, rychle zapomenete na svoje vyčerpání a budete prohlašovat: to si musím zopakovat! jako někdo, kdo právě doběhl maraton. Nadšení je totiž vždycky nejdůležitější.

Až vám ale přijde vytištěná kniha a ponesete ji ukázat babičce, radši ji neotvírejte. S obludnou pravděpodobností najdete na první stránce překlep.

 

Jaké máte zkušenosti vy? Ať už jako překladatelé, nebo jako čtenáři? Co vás u překladů beletrie štve, co na nich oceňujete?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek