O Bretani I.

15.09.2013 21:20

Stalo se vám taky už někdy, že jste se ocitli na určitém místě, v určitém prostředí, a všemi smysly a každičkou buňkou jste cítili, jak vás zvláštním způsobem oslovuje, naplňuje a přitahuje? V takové chvíli se všechno jeví zkrátka dokonalé: vzduch má tu správnou vůni, slunce a rostliny a domy ty správné barvy; kameny, skály i cesty jsou přesně takové, jaké by měly být, na omak hrubé a rozpukané nebo naopak hlaďoučké a lesknoucí se, chladivé či rozpálené. Do toho všeho zaznívá někdy jen šum větru, jindy zpěv ptáků i hlahol lidských hlasů. A vy tam stojíte, vnímáte to všechno a víte, že jste nalezli to místo, kam patříte, byť se váš domov nachází stovky kilometrů daleko.

 

Nemám ponětí, proč to tak je, ale pro mě je takovým místem Bretaň. Zato vím přesně, kdy se ta struna ve mně rozechvěla poprvé: před víc než deseti lety mi kamarád půjčil první album kapely Bran. Ve srovnání s tím, co hrají dnes (nemluvě o tom, že složení kapely se za ta léta úplně proměnilo), je tahle raná nahrávka taková neotesaná, hrubá a drsná, divočina s nevyzpívaným hlasem, ale přesto mě zaujala – a už jen z nostalgie ji mám ráda dodnes. Hranostají drápek mě zachytil a už nepustil.

Pohodlně se usaďte a já vám povím o svých nejsilnějších dojmech, vzpomínkách a zážitcích – Bretaň jsem navštívila zatím dvakrát, pobřeží i vnitrozemí, a zajisté to nebylo naposledy.

O hudbě

Víc než hojnou zásobu bretaňské hudby najdete, jak jinak, na internetu. Pár kliknutí v YouTube a můžete se zaposlouchat třeba do tónů mé oblíbené kapely Tri Yann – ať už veselých, jak jsem koneckonců zmínila jinde, tak melancholických – nebo Barda s velkým Bé Alana Stivella. Bretonské tance jsou skočné (doslova) a odbývají se hlavně na fest-nozech, kdy s muzicíruje, tančí a taky dosyta pije, nejlépe celou noc. Nástroje jako housle, harmonika či dudy, to mají i jinde, zato takový bombard (bretonsky ar vombard), to je panečku síla: hráč (bombardista? bombardýr?) hude, až se mu tváře nafukují, obličej rudne, z čela odstřikuje pot… a posluchačům z toho mečení praskají ušní bubínky.

O lidech a jejich obydlích

Při pohledu na to, jak se na svazích nad žulovými skalisky choulí domy celé ze žuly,  zastřešené šedivou břidlicí, člověku chvílemi připadá, jako by tu neznali jiný stavební materiál než kámen. Jakmile ale vejdete třeba do kostela, překvapí vás útulnost uvnitř, teplo, vůně svíček a rozverná barevnost vyřezávaných dřevěných oltářů. Venku je všechno šedivé, z kalvárie ve farní ohradě smutně shlíží Kristus a dole se na něj šklebí římští vojáci, ale vevnitř čeká útěcha a povzbuzení. V takovém drsném kraji jich bylo vždycky zapotřebí.

O příbězích a dávné minulosti

Bretaňská minulost má dvě výrazné kapitoly: prastaré megalitické památky nepříliš známých kultur, menhiry a dolmeny a strašidelné pohřební komory, a na druhé straně artušovské legendy, jejichž část se údajně odehrává ve velkém lese Brocéliande v okolí dnešního Paimpontu. Obří kamenné památky jsou nesmírně působivé i přesto, že se mezi řadami a poli stojících kamenů občas vinou silnice a shlukují domy a statky, zato Artuš s Merlinem mají tu smůlu být snadným terčem prodejců všelijakých esotericko-magických-historicko-fantasy kýčů. Nenechte se odradit, místa artušovských příběhů jsou sama o sobě skutečně krásná a na mnoho lidí tam nenarazíte. Snad jen ten „Merlinův hrob“ není kdovíco, za což ale může hlavně onen sedlák, co prý pod původním dolmenem hledal poklad, a tak ho rozbořil… a hádejte, co našel.

O krajině

Krajina v Bretani je lehce zvlněná, ošlehaná, nepříliš výrazných barev. Nad moře vyčnívají strmá žulová skaliska, pobřeží je rozbité a šedivé, stejně jako většinu času voda sama. Když ale vysvitne slunce a v zahrádkách domů se sytě červenými nebo modrými rámy oken a dveří se rozsvítí růžové a bleděmodré hortenzie, působí to vše hned útulněji. Co se kopců týče, Bretaň má i svou nejvyšší horu, Roc'h Trevezel, která se tyčí do výše celých 384 metrů nad mořem. Nic impozantního, ale rozhled je odsud krásný. Kvůli silnému větru a chudé půdě najdete lesy jen ve vnitrozemí, třeba slavný Brocéliande neboli Paimpontský les, kdežto pobřeží je holé, porostlé jen hrubou žlutou travou, hlodašem a vřesem. V tom široširém prostoru, s výhledem snad až na konec světa, si člověk připadá malinký a nedůležitý, ale neskutečně svobodný.

Pokračování příště...

...  o jídle (vcelku obšírně) a na závěr také o bretonštině.