O psaní rukou

23.08.2013 16:44

V nejnovějším čísle časopisu Bel Mondo (srpen 2013) najdete článek „Žalozpěv za psaní rukou“. Takový titulek mě hned zaujal a musím přiznat, že jsem ho nalistovala s mírnými obavami. Copak je rukopis vážně na vymření? Podle autorky to tak vypadá. Děti už co nevidět ve školách odloží písanky a začnou místo kaněk matlat displeje tabletů, my dospělí si prý budeme rukou poznamenávat leda tak 20 deka šunky, chleba, toaletní papír. Vážně?

Upřímně řečeno, setkala jsem se spoustou lidí, jejichž rukopis (přesněji prasopis) můžu s klidem postrádat. Má-li to být jejich osobní šifra, nepřála bych si vědět, co by se z ní dalo vyčíst. Ale naprosto souhlasím s tím, že máloco je tak neosobní jako dopis naklepaný v Times New Roman nebo Arialu. I Máchův Máj pak vypadá jako úřední obsílka. To i ty psací stroje měly svou „osobnost“ - písmo oblé nebo ostré, tučnější i pavoučí, syté po nové pásce i vyšisované, když docházela, text plný černých změtí překlepů nebo míst vzorně vybělených korekční vodičkou, šmouhy od kopíráku, řádek, co se utrhl ze řetězu a utekl za okraj papíru…

Nečekejte pointu „už nikdy se nedotknu klávesnice“. Svou práci si už na psacím stroji neumím představit (nedejbože bez něj). Ale přečtení zmíněného článku mi připomnělo, jaké je psaní rukou smyslový požitek, podobný listování knížkou. Tužka škrabká, pero jemně skřípe, papír šustí, inkoust voní. Písmo se může znenadání začít kudrlinkatět, mezi řádky vroste květina nebo kouzelný živočich, na konci se můžete pořádně rozpřáhnout při podepisování.

Ve světě psacích potřeb se vyskytují na jedné straně královská platinová pera, která jejich majitelé vystavují na odiv v kapsičkách svých perfektně padnoucích vlněných obleků – ale skoro nikdy s nimi nepíšou. A pak tu jsou ti zanedbaní chudáci za pár korun, laciné reklamní šunty, omatlané a polámané propisky na poštách a v bankách, s nimiž se toho podle mého napíše vůbec nejvíc. Vzít plnicí pero, namočit ho do lahvičky a pomalu, táhle nasát inkoust, to už je obřad. Na klávesnici za tu dobu naťukáte půl stránky.

Když si v dnešní době sednu ke stolu v kavárně, otevřu notýsek a začnu si do něj cosi zapisovat, cítím, jak mi sem tam někdo věnuje udivený pohled, pozdvižené obočí. Bývaly časy, kdy jsme takhle zírali na majitele prvních laptopů. Z dovolené neposíláme pohledy, ale obrázkové zprávy s fotkou, nejlépe hromadné – vždyť by to dalo takové práce, smolit se s tím vším ručně! Často je tomu stejně i s přáními k novému roku nebo narozeninovými gratulacemi. Připadá vám však osobnější poslat padesáti lidem svou „originální“ fotku s Eiffelovkou, nebo vlastnoručně napsat pěti lidem pohlednici koupenou u stánku? Každý to asi máme jinak.

Jednu výhodu psaní rukou mi ale nikdo nevymluví. Když se v té zmiňované kavárně usadím s perem a deníkem, můžu si bez obav vylít srdce a svěřovat stránkám sebeosobnější věci – a ať si mi klidně někdo kouká přes rameno, beztak to nerozluští.

Píšete rukou? Proč ano, proč ne?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek